Depeche Mode

Legenda Depeche Mode se začala psát v průmyslovém městě Basildon již v roce 1976, kdy Vince Clarke a Andrew Fletcher stáli u vzniku kapely No Romance in China. Ta se však přes všechny snahy neprosadila, a tak se Vince rozhodl s Martinem Gorem v roce 1979 založit skupinu French Look. Zanedlouho se k nim připojil i Fletcher a přejmenovali se na Composition of Sound. Po několika úspěšných vystoupeních jim bylo jasné, že potřebují výrazného zpěváka, co dokáže zaujmout lidi. Náhodou na jednom místním vystoupení narazili na Davea Gahana, jenž zaujal Vince svým podáním písně Hero od Davida Bowieho. I díky nadaní být středem pozornosti se okamžitě stal členem skupiny, jenž ještě potřebovala nějaké to průraznější jméno. Po vzoru francouzského módního časopisu Dépêche-mode vznikl kult Depeche Mode.

Ještě v roce 1980 se Depeche Mode podařilo účinkovat jako předkapela na koncertu franka Toveye, vystupujícího také pod pseudonymem Fad Gadget. Jejich svérázného stylu hudby si tam všiml Daniel Miller, šéf malého nezávislého studia Mute Records. Nabídl jim smlouvu na první singl s tím, že pokud bude mít úspěch natočí i desku. Depeche Mode působili svým striktně syntezátorovým stylem na svou dobu progresivně. Společně s výtečnými texty Vince Clarke a osobitým zpěvem Davea Gahana na sebe fanoušci nenechali dlouho čekat a ještě v roce 1981 vychází Depeche Mode jejich první studiové album Speak and Spell. S ním zaznamenali nemalí úspěch a ve skrze kladné ohlasy kritiků, proto všechny udivil odchod Vince Clarkea, kapelníka a tvůrce textů kapely. Jeho odchod spustil vlnu spekulací o rozpadu Depeche Mode. Opak však byl pravdou. Štafetu přebral Martin Gore. Další album z roku 1982 A Broken Frame nikterak extra nenadchlo a je považováno za to nejhorší co depešáci vydali. Avšak nastínilo směr, kterým se hodlají v budoucnu vydat. K tomu bylo potřeba zaplnit mezeru po Clarkovi. Čtvrtým členem Depeche Mode se stal Alan Wilder, jediný člen z hudebním vzděláním. Jeho technická a hudební produkce vtiskla Depeche mode novou tvář, jenž zúročili již příští rok na albu Construction Time Again, kde zazněla tvrdá kritika tehdejší sociální politiky.

Rok 1984 se nesl ve znamení úspěchu. Singl People Are People, jenž se objevil na albu Some Great Reward dokázal bodovat i za mořem. Tento úspěch vedl k vytvoření speciální kompilace hitů pro americký trh pojmenovaný právě po tomto singlu People Are People. Následující rok po úspěšném turné po státech se do obchodů v USA dostala další kompilační deska Catching Up With Depeche Mode.

V roce 1985 se Martin Gore přestěhoval do Berlína, kde se postaral o mnohé eskapády a bouřlivé debaty, než se následující rok vrátil zpět do Británie. Avšak právě pobyt v Berlíně se podepsal na následujícím albu Depeche Mode Black Celebration, které výrazně změklo v skličující syntetickou taneční hudbu. To paradoxně kdysy bojkotovanou skupinu dostalo do zájmu i renomovanějších britských médii. Nastartováni úspěchem přicházejí následující rok depeche Mode s ironicky nazvaným albem Music for the Masses, s nímž se snažili oslavit širokou masu lidí. Hned po vydání následovalo veleúspěšné turné, na jehož konci vznikl i živý záznam pod názvem 101, tedy 101 vystoupení.

Po krátké přestávce v roce 1989 nahráli singl Personal Jesus, ovlivněný prvky country a poprvé zazněla v jejich písni kytara. Následná kontroverzní reklamní kampaň s něho udělala jejich nejlépe prodávající singl. V únoru 1990 zabodoval druhý singl Enjoy The Silence, což předznamenalo velký úspěch připravovaného alba Violator. Violator s více jak třemi miliony prodaných kusů se stal třikrát platinovým a i následující turné World Violation Tour trhalo rekordy v návštěvnosti.

Rok 1993 přinesl studiovku Songs of Faith and Devotion, která se stala spíše rockově orientovanou a poprvé použili Depeche Mode ve svých skladbách bicí. Úspěch na sebe nedal opětovně dlouho čekat a jak v USA, tak i v domácí Británii se singly drželi na předních místech hitparád. Následující 14-ti měsíční turné přineslo nejen vyčerpávající zápřah, ale také ponorkovou nemoc uvnitř Depeche Mode. Ta vyvrcholila v černu 1995 kdy Alan Wilder kvůli rozporům kapelu opustil a vrhl se na vlastní projekt Recoil. K rozkolu nemalou měrou dozajista přispěla drogová závislost Dave Gahana, kterého jeho vnitřní démoni dohnali až k pokusu o sebevraždu. Po něm mu byl nařízen odvykací program. V roce 1996 se Gahan zbaven závislosti vrací zpět do nahrávacího studia a s novým producentem začínají nahrávat další desku Ultra.

V roce 2001 s Depeche Mode lomcuje krize, krom práce spolu skoro nepromluví, ale i přes to jsou schopni vyprodukovat další album Exciter. I když se na něm objevilo několik tanečních hitů, v žebříčkách si vedla velmi špatně. Na vině zřejmě byl její až příliš velký sklon ke komerčnímu elektropopu, což fanoušky zklamalo. Okamžitě se strhla vlna spekulací, zda jsou Depeche mode po odchodu Wildera ještě schopni fungovat jako celek. I samotní depešáci cítili potřebu si dát na chvíli pauzu a věnovat se svým vlastním projektům. Dave Gahan vydal svoje sólové album Paper Monsters, na němž krom zpěvu byl i autorem textů. Martin Gore připravil druhý díl cover verzí svých oblíbených hitů Counterfeit² a Andrew Fletcher se začal věnovat svému vlastnímu vydavatelství.

Až rok 2005 přinesl návrat legendy. Depeche Mode opětovně dokázali, že nejsou mrtvý a přišli s dlouho očekávaným albem Playing the Angel. Na něm poprvé dostal Gahan místo i jako textař pro depešáky. Po předešlém kousku to byl návrat na vrchol hitparád, přičemž singl Precious obsadil v britských žebříčcích krásné čtvrté místo i přes to, že unikl na internetu již mnohem dříve před oficiálním vydáním. Následující turné opět prokázalo věrnost fanoušků k depeche mode. Prozatím posledním studiovým albem je čerstvě uvolněný Sounds of the Universe, jenž staví na analogových syntezátorech a posouvá kult Depeche Mode zase o krůček k nesmrtelnosti.